Už kolikrát jsem na tuto otázku narazila v různých publikacích (nebo aspoň na její varianty). Její podstata je zajímavá, donutí člověka se zamyslet nad svým životem, nad tím co skutečně chce. Nevím, jestli to je problém pouze Čechů nebo všeobecně lidí, ale často děláme to, co nás nebaví, jen protože se bojíme změn, bojíme se následků a nemáme dostatek síly udělat něco pro nápravu situace, která nám nevyhovuje. Protože je stokrát snazší remcat, než skutečně konat. Tato problematika je dnes označená jako "komfortní zóna". Však si zadejte do vyhledávače toto označení a počtěte si (mnohem zajímavější však bude hledání mezi anglicky psanými články - comfort zone). Ručím vám, že se na svět, a hlavně na váš život, začnete dívat jinýma očima.

Víte, jak to chodí. Jednou jste tady, podruhé zas jinde. Čas se nezastaví a ani člověk nepobyde na jednom místě. Tak i já jsem se vydala na túru.

Plnoletá – ano.
Odmaturováno – ano.

Požehnání od rodičů a jede se. Desetitisícové město měním rovnou za milionové. Kéž by tuto cestu podnikla i moje peněženka. Ale mám štěstí, že v tom nejedu sama, a jak je známo, ve dvou se to lépe táhne. Samozřejmě jako správní burani jsme byli ze začátku ze všeho vyplesklí.


Vlastně co to říkám, prochozenou, chůze se tu moc nevidí. Leda z obchodu do obchodu. Sítě metra, tramvají a busů jsou tak spletité a obsáhlé, že vyplňují snad všechen povrch města. I podpovrch. Ze začátku člověk nechápe, nač si vozit sedínku jednu stanici, když tu vzdálenost dokáže chůzí překonat během pár minut. Později však zjišťuje, že čas jsou peníze, a času je málo a peněz ještě míň, proto i pár minutovou zdravotní procházku raději vymění za pětiminutové čekání na tramvaj. To dá rozum, že.


Ve dne rušné město se s příchodem noci mění na dravou kočku. Bezdomovci svůj žebrácký kelímek vyměňují za plechovky s pivem a místo hluku dopravy lomcuje ulicemi křik lidí. Ve tmě je každý podezřelý a i jindy znuděná prodavačka s kyselým výrazem se náhle jeví jako sériový vrah s kudlou schovanou pod firemním trikem. A pak se není čemu divit, že rodiče celou noc nespí a bojí se každého mého kroku.

Nechápejte mě špatně, já si tento nový život plný anonymity a otevřených možností užívám, jen mi občas pár věcí můj vesnický mozek nebere. Jednou buran, navždy buran. Asi se městské děti ve školkách učí chápat trochu něco jiného.