Big city life
pondělí, srpna 01, 2016Plnoletá – ano.
Odmaturováno – ano.
Zajištěný byt – ano.
Požehnání od rodičů a
jede se. Desetitisícové město měním rovnou za milionové. Kéž by tuto cestu
podnikla i moje peněženka. Ale mám štěstí, že v tom nejedu sama, a jak je
známo, ve dvou se to lépe táhne. Samozřejmě jako správní burani jsme byli ze
začátku ze všeho vyplesklí.
„Tyyyjo, tenhle obchod
mají otevřený do půlnoci!“
„A koukej, tady jedou
nonstop!“
„Héj, Mekáč!“
„A další!“
„A hned vedle KFC!“
„No a co je to ten Starbucks?“
„A to si fakt myslí, že jim kafe za stovku někdo koupí?“
„Tamten pán je černej, to
je ten imigrant?“
„Podívej, to dítě je
černé a říká mami té bílé ženě… To je fakt možný, že to je jeho máma?“
„Mluví tu vůbec někdo
česky?“
„Vždyť je skoro půlnoc,
proč je tu tolik lidí?“
„A to fakt to metro jezdí
každé tři minuty?“
„A je vůbec někdy možnost
si v něm sednout?“
„To můžu jet s touhle
kartičkou po Praze čímkoliv a kolikrát budu chtít?“
Najednou jsem ucítila na
jazyku tu neznámou chuť velkoměsta, rozšířily se mi zorničky a chtěla jsem víc
a víc. Jednu prochozenou noc pražskými ulicemi a k tomu pořádný hamburger
s hranolkami, prosím. V noci jsou zde moznosti stejné jako ve dne. Velkoměsto
nikdy nespí.
Vlastně co to říkám,
prochozenou, chůze se tu moc nevidí. Leda z obchodu do obchodu. Sítě
metra, tramvají a busů jsou tak spletité a obsáhlé, že vyplňují snad všechen
povrch města. I podpovrch. Ze začátku člověk nechápe, nač si vozit sedínku
jednu stanici, když tu vzdálenost dokáže chůzí překonat během pár minut. Později
však zjišťuje, že čas jsou peníze, a času je málo a peněz ještě míň, proto i
pár minutovou zdravotní procházku raději vymění za pětiminutové čekání na
tramvaj. To dá rozum, že.Ve dne rušné město se s příchodem noci mění na dravou kočku. Bezdomovci svůj žebrácký kelímek vyměňují za plechovky s pivem a místo hluku dopravy lomcuje ulicemi křik lidí. Ve tmě je každý podezřelý a i jindy znuděná prodavačka s kyselým výrazem se náhle jeví jako sériový vrah s kudlou schovanou pod firemním trikem. A pak se není čemu divit, že rodiče celou noc nespí a bojí se každého mého kroku.
„Neboj, mami, večer nikam
ven sama nechodím. Ano, mám u sebe pepřák. A samozřejmě že vím, kde to chlapy bolí.“
Samotnou kapitolou jsou
obchody. Nebo spíš hypermarkety. Rozlohu to má snad vetší než kdejaký vesnický
rybník, sortiment přehlcený, koupit zde lze vše, ale najít nic. Proto věčně odcházím
z těchto obchodních řetězců sice s plnou taškou, ale zároveň i se
stále plným nákupním seznamem. Jedinou útěchou jsou pro mě tuny poboček s nekončícími
slevami, kdy aspoň moje peněženka tolik nezapláče.
Další věc, která mě překvapuje,
je náměstí. Zajímalo by mě, jaké jsou požadavky na místo, které lze nazývat
náměstím. Přijde mi, že jakákoliv ulice, která je rozdvojená a ve svém středu svírá
architektonicky významnější budovu, kašnu, fontánu, sochu či zatravněnou a okvětinovanou
plochu, hned nese označení náměstí. Plusem je, pokud je zde pobočka alespoň jedné
banky. Samozřejmostí bankomat. Absence obchodů - nutno dodat použitelných,
zámečnictví nepočítám, protože opravdu nechápu, za jakým účelem se nachází tento
druh služby snad na každém rohu – je asi vedlejší. Nevím, jestli my maloměšťáci
jsme opravdu tak předpotopní, nebo je chyba na mém přijímači a nechápu smysl
náměstí, ale chybí mi klasické náměstí. Ano, možná je na maloměstě jen jedno,
ale aspoň se na něm něco nachází. Stačí vyjít na jedno místo a seženu tam vše -
od potravin, přes papírnictví po oblečení. Sice člověk nemůže vybírat
z tuny nabídek, ale aspoň má jistotu, že najde to, pro co se vydal. Samozřejmě
velkoměsto nabízí spoustu obchodních center, ale najdu tam snad obchod se
zahradnickými potřebami, polodrahokamy či tapetami? Na to už jsou jiné obchodní
řetězce. A opět gigantické, všeobsahující a nepřehledné. Ale není právě
v tom ten vtip velkoměsta? Že člověk nemusí ztrácet čas a má hned všechno?
A kdo má čas jezdit po celém městě, aby našel přesně to, co chce?
Nechápejte mě špatně, já
si tento nový život plný anonymity a otevřených možností užívám, jen mi občas pár
věcí můj vesnický mozek nebere. Jednou buran, navždy buran. Asi se městské děti
ve školkách učí chápat trochu něco jiného.
0 komentářů